Zemřel malíř Vít Soukup......
.......a mně se o tom špatně píše, protože jsme se dobře znali, a on byl navíc mladší než já. Jaký byl? Sarkastický, umíněný, brilantní, nesnesitelný, energický, odevzdaný, v umění jistý, v životě někdy skoro nesvéprávný. To všechno zároveň. Ve všem, co dělal, do jisté míry popisoval sebe, a protože v tom byl víc než dobrý, člověk to celkem lehko mohl vztáhnout i k sobě nebo svému okolí.
Vít Soukup (1971-2007), kterému známí neřekli jinak než Beruška, byl absolventem Nešlehova malířského ateliéru na VŠUP, který nakonec sám krátce vedl. Doktor umění, který umění nevyléčil. Jednou nohou notorický malíř, druhou tragikomický filmař, příslušník "věčně nastupující střední generace", trochu post-sklepácké, trochu post-tvrdohlavé. Autor pokleslých detektivek na pokračování bez konce i teoretických statí o výtvarném umění.
V jeho malbě, která se vizuálně opírala o absurdní témata ze starých časopisů zahrnující stejně tak modelky z 60. let jako elektrosoučástky z ABC nebo komerční letáky, se od šťavnatého realismu dostal až k "realistické" abstrakci. Z jeho obrazů je cítit stejně tak Velázquez jako Rothko, občas jakoby navíc i něco "bulharského"...
Radek Wohlmuth
VÍT SOUKUP - VŠECHNO, CO ZBYLO | výstava
Pátek 15.2.2013 - Sobota 16.3.2013
Přes pět let od autorovy náhlé smrti čeká univerzální dílo Víta Soukupa na svoji retrospektivu. Za tu dobu se podstatná část rozkradla, ztratila a zničila. Nakonec je to zas ukázkový příběh z kulturní historie malé země. Snaží se zapomenout, že v ní po nějakou dobu pobyl génius, který ji přesahoval svou sebedestruktivní ironií a fabulací. Humorné malby Víta Soukupa, které vrcholí v absurdní abstrakci, nemají v českém umění mnoho srovnání především proto, že jsou přes svoji grotesknost až příliš závažné.
Nejedná se o vtip ale hrozbu v malbě skrytou. Tušíme, že se za těmi přitrouble se tvářícími výjevy skrývá tajná cesta do laboratoře. To proto, že jsou záludně namalované. Proniknout do nich vyžaduje čas a odvahu se nechat nachytat.
Tuhle výstavu jsme neplánovali dlouho. Začali jsme poté co padly oficiální sliby a selhaly institucionální pokusy. Tahle výstava snad bude prvním krokem ke skutečné retrospektivě, do doby kdy se podaří všechno najít, opravit a získat zpět. Máme teď jen to co zbylo ale je toho dost pro výstavu jako výzvu k znovuobjevení celého Soukupova alchymického díla, ve kterém se sám rozpustil.
Ivan Mečl
Beruškova malá definitiva
Vít Soukup alias Beruška (*1971 +2007) byl ojedinělý zjev české umělecké scény. Do jeho díla se šlo zamilovat na první dobrou, stejně jako ho občas šlo v sebezáchovné strategii zlořečit. S heroickou statečností, krutě i bezelstně zároveň, naředil "klasickou" malbu a videoart popovým kýčem a lehkotonážním patosem a diváka tak donutil k nemalým kotrmelcům mezi pocity hrdinství a ubožáctví. S ironií i virtuozitou sobě vlastní propojil recept na dokonalou tvorbu s ožraleckým blábolem, čímž nastavil kritické zrcadlo nejedné rádobyhvězdě místního uměleckého ghetta, ale i nám samotným.
A tak se výstava Všechno, co zbylo, odehrává v malém a příznačně kabaretním formátu a bez toho nejlepšího a nejcharakterističtějšího z Vítova umění. Z obrazových cyklů, které vznikly po Soukupově absolutoriu na VŠUP (1997), a kterými se Vítek zapsal do dějin českého "sofistikovaného popsurrealismu"*, zbylo jen poskrovnu. Například série Jídlo není v pozůstalosti zastoupena ani jedním plátnem a k podobnému paběrkování došlo i v rámci cyklu Hračky. Z toho "mála" důležitého, co bylo k mání, je tedy vystaveno opravdu skoro vše. S lehkou nejapností a trochou ironie jsou ale také nainstalovány skoro všechny práce oficiálně nevystavovatelné, od dětských malůvek Indiánů a trampů (z let 83-84) počínaje, pokračujíc přes školní studie a spolupráce (velkoformátový les, historické studie), až po nedokončené či možná nepovedené obrazy (ze série Dobrodružné prázdniny). První výstavní místnost tak nakonec i přebíjí svojí autenticitou monumentálně prezentovanou část Soukupovy práce v hlavním sále Divusu. Podíváme-li se ale na věc skrz Vítkovu metodu Čípku,** dodávají teprve tyto jeho banálnější a perifernější tvůrčí období ty správné grády jeho "zlatému věku".
Výstava Všechno, co zbylo, je tedy trochu teatrální posmrtnou retrospektivou naruby, je spontánním gestem, které bylo vyprovokované institucionální lhostejností vůči Soukupově pozůstalosti. Všechno, co zbylo, v lepším případě podtrhuje Soukupův mýtus a koresponduje s jeho mytologií a v ještě lepším ho tíživé heroické aury jen přátelsky zbavuje. Ale stejně jako suma toho, co chybí, tahle výstava především odráží, že Vítek Soukup dokázal nelítostně i tajemně zapříst pod povrchy svých "písů" obecně platné velké pravdy, po kterých se v umění buď rychle zapráší, nebo které se díky naší zbabělosti nechají hnít v koutě. Když budeme ale citovat z jedné Soukupovy pohádky, vše se nakonec vždy v dobré obrátí…
"…ALE JEHO PAMÁTKA DÁL ŽILA V MALÍŘOVĚ DÍLE, KTERÉ ANI PO JEHO SMRTI NEPODLÉHALO MÓDÁM, ZMĚNÁM VKUSU ANI ZUBU ČASU, A JESTLI NEZEMŘELO, ŽIJE DODNES A BUDE ŽÍT VEČNĚ AŽ DO SKONÁNÍ SVĚTA."
*(V.S. maloval především podle fotografických stylizovaných předloh. Jeho zdánlivě realistická malba, není tedy malbou podle reálného modelu, ale spíš promyšlenou performancí, intuitivně zformovaným gestem, které mu napomohlo zviditelnit univerzální či absolutní matrice a témata…) **
Zjednodušeně řečeno jde o "exponovanou syntézu dvou protikladů". V.S. ji popsal v rámci koncepce své doktorandské práce.
Helena Blašková